Jak z nás čas udělá výcvikáře  psů a odborníka na kynologii.

Fáze první.

     Když si pořídíme prvního psa a začneme se seznamovat se vším počínaje výchovou a konče výcvikem. Jsme nadšení a každý kdo má psa jen trochu vycvičeného stává se našim velkým vzorem a přáli bychom si být jako on. Náš obdiv nezná mezí, naše snaha napodobit sledované mnohdy podprůměrné výkony je úměrná našemu nadšení.

Fáze druhá.

     Po mnohdy značném úsilí, krkolomných pokusech a omylech i za pomoci finančních prostředků začneme skládat zkoušky. Tady u většiny z nás nastává zlom stáváme se odborníky. Začínáme se zapojovat do poraden. Radíme všem a všude, mnohdy jsme schopni odborníky s jiným názorem i nenávidět. Cítíme se nedocenění a začínají nám vadit lidi, u kterých jsme se učili. To, že za naši pomoc požadujeme peníze je úplně normální. Vůbec nás nezajímá, zda a jak ti kterým radíme, jsou schopni naše pojetí pochopit. Tak dle mého mínění vznikl termín blbej  pes. Proto jde mnoho psů  z ruky do ruky a nakonec dopadnou díky těmto odborníkům špatně.

 Dovolím si upozornit, že blbá zvířata se nerodí je to jen záležitost špatného přístupu a výmluva neschopných lidí. Nejhorší je že, v této fázi mnoho lidí zůstává.  Bohužel čím déle jsou mrtví pejsci, které kdy měli tím líp byli vycvičeni. Někdy se i pamětníci jejich výkonů nestačí divit.

Třetí fáze:

    se týká lidí, kteří pochopili, že toho moc neumí a vlastně se musí učit a přizpůsobovat výcvikovým trendům, změnám povah a dispozicím jednotlivých plemen celý život. Tito lidé přišli na to, jak je těžké někomu kvalitně poradit a mnohdy jim chybí i ta touha a ctižádost. Kdo něco o výcviku psů ví, tak se nesnaží zviditelnit sebe, ale vžít do mentality člověka, kterému chce pomoci. Není důležité, co bych udělal já, ale co mohu očekávat, že zvládne člověk, který se na mne s důvěrou obrací.

I tady je důležité postupovat od jednoduchého ke složitému. Je pravda že, mnozí schopní dostanou nezkušeného tam, kam chce a udělají to tak , že jej nenaučí vůbec nic. Je to chytré, protože se na ně zase za čas musí obrátit.

Ovšem ani tím že, budu rvát nezkušenému vodítko z ruky, řvát na něho jeho sebevědomí a touhu se něco naučit nezvýším. Z výše uvedeného vyplývá, že lidé, kteří se chtějí něčemu naučit a pro svého psa něco udělat, musí hlídat svoje pocity a obracet se tam, kde mají dobré vzájemné vztahy.

 Výcvik, kde rozklepaný žáček stojí před nabubřelým  řvoucím učitelem jde psovi velmi pomalu. Bohužel nemohu se ubránit pocitu, že dnešní rozhodující přístup k pejskařině je záležitost zejména komerční. Domnívám se, že nejvíce odborníku se prezentuje z výcvikářů, kteří se nedostali dál než do druhé fáze pejskařiny. V dnešním kynologickém světě máme velmi mnoho vzdělaných lidí v oboru. Nejsem si zcela jist, jaké najdou v životě se svým vzděláním uplatnění na trhu práce a zda si založí psí školy a co to přinese nám, co se snažíme psy cvičit. Vzhledem k tomu, že jsem se téměř dvě desetiletí pohyboval kolem kynologického vzdělávání vím , že teoretické znalosti, výsledky nepřináší. Je třeba jistého citu, vyváženosti v  projevech a zvláštní schopnosti empatie, které člověk v sobě má nebo ne. Je třeba si uvědomit, že i tituly a výsledky určitého výcvikáře, kterými se zaštituje, mohou být výsledky práce úplně někoho jiného. Bohužel všichni máme někde někoho, kdo nám ukázal cestu a ne vždy jsme ochotni si přiznat, že jsme nikam nepokročili. To se dá podložit i tím, že mnozí vítězové mistrovství a nejen republiky se vytratili hned, jak se začali zbavovat těch, kteří jim k jejich  výsledkům pomohli.                              Je dobré, že doba, kdy abychom se něco dověděli, jsme sedávali pod oknem klubovny, nebo čekali za rohem, až půjdou zkušení výcvikáři cvičit, je pryč. Dnešní doba nese tolik informací o výcviku psů, mnohdy úplně protichůdných, že je těžké se orientovat i pro člověka, který a tom něco ví. Těmito řádky bych chtěl pomoci v orientaci začínajícím cvičitelům, kteří se snaží něco naučit. Ani tituly, ani roky praxe, vám nezaručí kvalitu, zkuste se nezávazně podívat a jděte tam, kde se budete cítit dobře. Tam kde se budete pejskařinou bavit. Je dobré si uvědomit, že mistr světa je každý rok jen jeden. Pro nás pracuje čas a možná se po těch všech co se nás snaží něco naučit dostaneme na řadu. Je důležité aby, jsme měli jistotu, že stopa je opravdu našlapaná, není tam píchnutý jen kolík, a když máme výcvikáře, který má složenou jedničku, že dopustí, abychom složili dvojku. Abychom měli figuranty, kteří nám neničí psy z neznalosti a nebo úmyslně. Přál bych si aby, tyto řádky pomohli méně zkušeným se poněkud orientovat v dnešním kynologickém světě a usnadnili jim vyhnout se těm, kteří si funkcemi léčí komplexy. Mohlo by to některým začínajícím výcikářům pomoci se orientovat při výběru budoucích partnerů.

Je důležité si uvědomit, že výcvikáři psů malých plemen se musí rozhodnout, jakou cestou se vydají, zda budou volit při cvicích ochranných cestu zloby nebo kořistnického pudu.

      Ne všichni pomocníci tyto dvě činnosti umí rozlišit.

Výhoda práce s využitím kořistnického pudu, tedy loveckého chování je, že pes není agresivní. U mnoha malých plemen jsou přišlechtěni teriéři a tyto pudy jsou jim vlastní. Zejména lov malé kořisti.

Buďme na sebe hodní a to co jsme se naučili nevnucujme těm, kteří o to nestojí, ale snažme se to předat a vracet tak, aby to sloužilo psům i jejich nezkušeným psovodům. Zachovejme patřičnou vděčnost a úctu těm co nás něco naučili a to i tehdy, když jsme je dávno svými znalostmi převýšili. Snažme se výcvik svých psů brát jako zábavu a všude kde jsme vytvářet dobrou náladu a výsledky se dostaví. Zkusme si vážit lidí stejných zájmu a zjistíme, že u každého lze najít něco pozitivního. Berme to tak, že s každým novým psem jsme znovu na startovní čáře. Pokusme se nesrovnávat, ale hledat nové cesty a informace. Které mnohdy najdeme i tam, kde bychom je nečekali. Pokud budeme chtít poslouchat, mnohdy nás překvapí i pouhý kynologický nadšenec. Přeju hodně štěstí a správnou volbu v rozhodování.

    Pavel Beer st.