Vysílání psa do směrů

Vysílačka, neboli vysílání psa do směru je v dnešní době dvojí:

T.z.:

1) na cvičišti, tedy na ose

2) nebo například po stopě v terénu, dvěma směry.

Vzhledem k tomu, že nevím, které vysílání chcete nacvičovat, pokusím se popsat obě.

     Je pravda, že vysílání psa na cvičišti, podle ZŘ IPO, je pro našeho psa poměrně jednoduchý cvik, protože chodí po ose, vždy na stejné místo.

Nejdříve se podíváme na nácvik vysílání psa na cvičišti, tedy po ose. Je dobré pro rychlost mít háček, kolík nebo destičku na sloupku, kam umístíme míček, hračku, případně mističku, pokud neaportuje rád.

     Bohužel se nezmiňujete jakého máte psa. Takže obecně výška na úrovni jeho hlavy, aby pohodlně dosáhl. Ještě než přistoupíte k nácviku vysílání mám zkušenost, že je dobré mít psa naučeného na povel lehat, když je od nás vzdálen. To můžete na procházkách trénovat, když je kousek od nás, tak povel „lehni“ přistoupím, odměním, prodlužuji vzdálenost a později mohu přivolat, nezapomínám odměňovat.

K vlastní činnosti na cvičišti:

Na zapíchnutý kolík umístím motivační předmět, tedy míček, hračku, mističku.

Je dobré: - na začátku jde pes vždy se mnou, otočím se a po ose, po které jsem přišel se vracím. Pro začátek to mohu udělat tak, deset kroků otočím se a pošlu psa povelem vpřed pro hračku nebo k mističce.Jak jí uchopí, tak dostane povel lehni, mohu okamžitě jít ke psovi, potahat se a mohu mu předmět hodit. Pokud má mističku, nechám jej to sníst, je tam jen jeden pamlsek, druhý dostane po povelu lehni.

Postupuji tak, že prodlužuji vzdálenost a upřesňuji dle zkoušky na kterou se připravuji.Tedy zda v klidu, nebo za chůze.

     U psů malých plemen , kdy nedosáhnu na obojek je možné mít provlečenou šnurku bez karabiny, kdy po provlečení mám oba konce v ruce. Po povelu jeden uvolním, abych se nemusel ohýbat, zejména za chůze. Šnůrka se volně vyvleče, proto nesmí být na ní uzle a nic co by zadrhávalo psovi za obojek. Když mám tento krok zvládnutý a pes ze základny perfektně na jeden povel běhá k míčku nebo mističce, mohu používat i peška. Je možné přistoupit do další fáze t.j. naučit psa , že i když ví o motivačním předmětu, tak musí odcvičit celou poslušnost. Začínám tím, že po návratu na základnu se psem na vodítku udělám několik obratů, kousek chůze a to vše mimo osu. Po odměně se vrátím na osu a psa vyšlu, jak je zvyklý odměním a postupně přidávám cviky až se dostanu na konec poslušnosti. Odměnování před vysíláním jen lehonce, bez vzruchu. Mohu přivolávat nebo chodit ke psu.

     Dovolím si několik připomínek, někteří psovodi nechávají psa na místě a odnášejí motivační předmět, když se vrátí, tak psa vyšlou.Toto se mi neosvědčilo, nevede z toho cesta ven, pokud psovod nikam nejde, pes neví kam má jít. Protože později již je motivační předmět na zemi.Je ovšem dobré při tréninku se neustále vracet ke kolíku a vše měnit. Dávám pozor na únavu a pracuji tak, aby to mého psa bavilo.

Doba kdy jsme honili psa od sebe násilím je pryč. Když náš pes již vysílání ovládá, mohu připravovat motivační předmět bez jeho přítomnosti, ale je dobré, aby tam byl při tréninku vždy. Nezapomínám - po povelu vpřed, náš pes musí být vždy mírně vpředu a táhne po povolení obojku nebo šnůrky, musí vystřelit, jinak to neplní účel a pes půjde pomalu nebo zůstane stát.

 

     Když chceme učit vysílání psa v terénu, je možné postupovat obdobně, není to chyba, ale je těžší pro pochopení psa, kam má jít v neznámém terénu.

Já osobně se psem běhám, nepoužívám kolík a motivační předmět je od samého začátku na zemi, jinak postupuji obdobně, jen si určím vzdálenost - třeba 50 kroků, odnesu předmět, pes jde se mnou na začátek psa držím, opakuji povel a běžím ze začátku, povoluji psa až když jsem si jist, že předmět vidí. Po zalehnutí se vrátím na začátek a psa přivolám, odměním pohraji.

     Postupně prodlužují vzdálenost tím, že běžím měně kroků. Při přípravě je pes v úkrytu.

Pamatuji, vždy se vracím na místo, kde jsem stál než jsem se psem vyběhl.

     Cílem mého snažení je, že pes pochopí, jakou vzdálenost má uběhnout, aby po povelu lehni letěl ulovit odměnu, když na trase již nic není.

Tak i tak je vždy dobré psovi motivace střídat, jednou tam motivační předmět je, jindy jej mám u sebe.

Stereotyp přináší otáčení. Někteří výcvikáři používají například vyšlapané cestičky v terénu, zejména ve sněhu, jiní polní cesty, nebo rýhy na poli a podobně, to se mi neosvědčilo.

     Dávám pozor na únavu, snažím se nacvičovat v rovném terénu, ne za horizont. Sleduji hlavu, ale i tělo psa musí sedět a dívat se do zamýšleného směru.

     Nezoufejte, pokud se Vám zejména terénní vysílačka nebude dařit. Chce to přemýšlet, znám docela dost velmi zkušených výcvikářů, kterým se nedaří a jsou i tací, kteří to svého psa ani za několik roků nenaučili. Pokud ovšem budete postupovat citlivě dle návodu, máte šanci.

Problém je potom naučit psa běžet tak, aby se vešel do vytyčené trasy. Dle mého názoru by u terénní vysílačky měl být název vysílání na cíl. Pokud provádím vysílání v terénu na bod určený rozhodčím, mám zkušenost, že směrování psa v sedě je lepší rukou podle hlavy od spodu nahoru, ne od shora dolu.

Přeji Vám hodně štěstí a trpělivost.Pavel Beer st.