Náš učitel - Pavel Beer st.

  • Narodil jsem se v Praze před více než 62 lety moji rodiče bydleli ještě s jednou rodinou ve velké vile, neboťˇ otec byl velké zvíře, nevím pravděpodobně na ministerstvu zemědělství. Ta rodina, pro mne teta a strejda, vlastnila psa, slovenského čuvače, tehdy ještě neuznané plemeno jménem Bimbo. 
  • Já nevím zda i u lidí existuje období vtiskávání ,ale  tady začíná moje životní pout, která  se neustálé prolíná se psy a lidmi kolem nich. 
  • S uvedeným psem jsem měl údajně úžasný vztah.Fakt je ten, že  jsem na něho nemohl zapomenout ani když se změnila politická situace, kdy otec skončil v Jáchymově a my, bratr a já s matkou, ve Starém Hobzí, v malé vesničce na českomoravské vrchovině u babičky a dědy.
  • Děda celý život žil a pracoval s koňmi, jinak zvířat jsme měli v té době plný stavení, kde byly jen tři místnosti, ostatní byly stáje, chlívy, stodola apod.
  • Hodně jsem žil ve společnosti zvířat, neboť lidi nás moc nemuseli. Jako rodina třídního nepřítele jsme moc možností neměli. Dovolím si zmínit jen dva příklady, které  mne jako dítě zasáhli a přiblížili zase více ke zvířatům. Je to dnes úsměvné, ale když jsme s matkou museli jit na 1. máje pěšky do Dačic tj.9 kilometrů, tam stát na chodníku a kolem nás procházející průvod řval a skandoval. Ten kdo stojí na chodníku nemiluje republiku a házeli po nás co měli, případně po nás plivali.  Podruhé kupodivu, když děti vstupovaly do pionýra a mne tam jako syna třídního nepřítel nevzali. Stál jsem stranou jako odstrašující příklad.To možná rozhodlo o mém vztahu ke zvířatům a předurčilo nedůvěru k některým lidem.
  • Když se táta vrátil domů, já již chodil do školy, nicméně přestože byl Pražák, tak ke zvířatům byl tolerantní, ale  moje nadšení nesdílel. Nakonec se mi podařilo vydupat si štěně čuvače, který se jmenoval jak jinak opět Bimbo.
  • Bohužel jak to na vesnici chodilo, neměl kotec ani boudu, bydlel v chlívku a na noc byl pouštěn.Stal se nedůvěřivý a hodně zlý.Nikdo k němu nesměl jen matka a já. K uvedenému psovi si vzpomínám, že když bylo na návsi očkování proti vzteklině tak po marných pokusech matky a babičky jej tam dostat, museli jit pro mne do školy abych ho tam dovedl. Nikdo tomu tehdy nevěřil, celá ves byla za vrátky a v zahradách.Vzal jsem milého psa za chlupy na krku, řekl jdeme, prošli jsme vesnicí až na náves, psa oočkovali, ten se nehnul a šli jsme domu. Podotýkám nikdy neviděl obojek ani vodítko.Toto nám bohužel vydrželo asi dva roky. Můj otec měl neustálé problémy v té době krmil prasata a dělal podobné práce.Tak se nakonec rozhodl následovat svoji setru, která již odešla s Prahy do pohraničí.Odstěhovali jsme se do Chřibské a pes musel zůstat tam. Se mnou nesměl. Byla to pro mne hrozná doba a teprve po týdnu, když jsem se s o dva roky mladším bratrem kterému bylo v té době 8 let vydal na Moravu pěšky, v zimě, kdy jsme v závějích ušli 11 km , něž nás našel strejdův pes. Bylo rozhodnuto, že  budu mít psa i tady.
  • Bohužel nikoho jsme neznali a na baráku pomáhal jeden co měl zrovna štěně a tak jsem získal Ťapinu.Byla malá, tříbarevná, prostě pouliční směs.Při jejím výcviku jsme docela užili, ale bohužel měla pořád štěňat,a tak jsem nevěděl co dřív cvičit a když už něco uměli, dali mi je pryč a vše začalo nanovo.Proto jsem se rozhodl, že to tak dál nepůjde a začal se nenápadně rozhlížet, jak to změnit.
  • O dva baráky vedle měla fena NO štěňata, ale  ať  jsem ukradl které chtěl a schoval do stodoly, tak řvalo a prozradilo se a musel jsem jej vrátit.
  • Poučen dřívějšími nezdary začal jsem se pohlížet jinde.Od kamaráda se kterým jsme pěstovali holuby jsem se dověděl, že se vedle nich přistěhovali slováci a mají fenu se štěnětem.Bylo to od nás až 4 km . Tak jsem se zašel na štěně podívat.Štěně  mi hned padlo do oka, nebylo strakaté, ale vlkošedé, již trochu odrostlejší.Pokud vynechám všechny okolnosti, tak rodičům, kteří by mi dalšího psa nedovolili jsem řekl, že nevím čí je a než se najde majitel tak zůstane u nás. Tak to začalo s Lordem.Důležitá okolnost mého pejskařského života byla, že  můj strejda byl náčelníkem kynologického klubu, který po příchodu do pohraničí založil.Tento jsem navštěvoval již s Tapinou a byl jmenován čekatelem, to bylo v roce 1958, členem KK Chřibská jsem se stal s Lordem v roce 1960 a to již jsem měl složenou ZV 1.
  • Moje kariéra s Lordem byla strmá, neustále jsem soutěžil a nebyl horší než 3,doma jsem měl místnost plnou věnců od vavřínových po zlaté.Dokonce jsem se zúčastnil obdoby dnešního mistrovství mládeže, byly tam různé soutěže a vše obohacené o branné prvky, tam jsem skončil na 7 místě díky výkonům předváděných u branných prvků.Nic méně tato cesta vlakem za kynologickým poznáním rozhodla o mém dalším životě.
  • V Liberci na nádraží jsem prvně viděl zákrok přísl.se psem.Tehdy jsem se rozhodl, že budu dělat psovoda na nádraží.Bylo mi 12 let.Jinak jsem chtěl pracovat u koní jako děda.Vzhledem k tomu, že  s Lordem jsem porážel všechny a všude, tak jsem si vůbec neuvědomil, jak to může fungovat s jiným psem.Po zralé úvaze jsem se ještě se dvěma kamarády a jejich psy vydal na Grabštej. Tam jsme psy nabídly vojákům k prodeji.Bohužel vzali jen Lorda a dostal jsem tehdy v roce 1964,  1000 kč.
  • Konečně jsem měl peníze a mohl si koupit psa s pp..Tak jsem se stal šťastným majitelem ročního psa NO jménem Dix z Ondřejovské hvězdárny, pro kterého jsem jel do Prahy vlakem na inzerát, který mi jako zkušenému pejskaři vyhledal v novinách a vyjednal otec.Přeci při mých zkušenostech a penězích nebudu vychovávat štěně.   Nebudu popisovat peripetie, které jsem s uvedeným psíkem měl, ale i vzhledem k tomu, že do toho přišlo učení a internát, mimo složených dvou zkoušek, několika pokousaných jsem jej měl do vojny a nedokázal jinak nic.
  • Pak přišla vojna, kde jsem se vzhledem k tomu, že můj otec byl souzen jako třídní nepřítel neodvážil napsat, že  chci ke psům, stal řidičem tanku a po podůst.škole vybrán jako řidič instruktor.Tak jsem do konce vojny učil řídit vojáky a psa ani neviděl.
  • Po vojně jsem se rozhodl, že si pořídím psa, již jsem byl ženatý a vzhledem ke zkušenosti manželky s Dixem,  které jsem zkusil seznámit, po svatbě jsem se rozhodl pro  štěně a to hned německé dogy, tak jsme se stali majiteli Brixe z Třebíčan.
  • Vše bylo dobré do doby něž manželka odešla po mateřské do práce. Psík nechtěl být doma sám, po zralé úvaze skončil v zahradnictví, kde  šťastně dožil svůj život.Po té jsme se stali šťastnými majiteli štěněte NO Athose Orthys, toho jsme opět vychovali v bytě se dvěma dětmi a byl to můj první služební pes.Vzhledem k tomu, že  v roce 1968 mého otce vzali na milost a stal se ekonomickým náměstkem ředitele skláren.Měl jsem poněkud lepší společenské možnosti a protože jsem byl vyučený železničář, podal  jsem si přihlášku k  Ozbrojené ochraně železnic.  V té době jsem byl vlakvedoucí.Tehdy jsem si začal plnit dětský sen.
  • Po obsolvování  školy pro přísl. Jsem se dostal do psovodského kurzu, který jsem absolvoval s vyznamenáním a kde jsem složil dvě zkoušky se psem. Sloužil jsem jako psovod a byl vybrán ministerskou komisí do kurzu pro instruktory pro výcvik psovodů a služebních psů.Tento jsem rovněž vykonal s vyznamenáním, včetně veterinárního kurzu v nemocnici pro malá výřata v Plzni.Od té doby jsem se zúčastňoval výuky psovodů, jak v základních kurzech, tak v kurzech pro pokročilé a specialisty.Později jsem byl jmenován specialistou na kynologii, instruktorem pro výcvik služebních psů a psovodů,  bylo nás 6 na ČSSR. Působil jsem jako rozhodčí u všech ozbrojených složek, jak v Čechách, tak na Slovensku a posuzoval jsem i v civilu.Jako psovod jsem byl za práci se psem dvakrát mimořádně povýšen, získal titul vzorný příslušník, dále stříbrný odznak psovod VB ,v civilu zlatý odznak vzorného vycvikáře a odznak druhého stupně za obětavou práci.Byl jsem rovněž dvakrát potrestán důtkou a jednou snížením hodnosti.Tak nevím.Rukama mi prošlo mnoho psů, ale  poznal jsem i mnoho vynikajících lidí a psů.Sám osobně jsem připravil pro službu, ale i koníčka, nespočet lidí, několik let jsem připravoval a vedl družstvo profesionálních psovodů na federálním mistrovství republiky. Připravil jsem dva psovody, kteří se svými psy vyhráli celostátní soutěž.Na služebních soutěžích jsem byl nejhůře na 7. a nejlépe na 2. místě. Civilní neuvádím, těch bylo poměrně dost, nevzpomínám si, že bych vyloženě vyhořel.Vždy jsem měl problém s dodržováním směrnic a věcí o kterých  jsem nebyl přesvědčen, nakonec jsme se učili metodou pokus omyl,  podle Pavlova mi to až tak nešlo.
  • Cvičili jsme pomocí míčků a lovu kořisti dávno před revolucí, akorát jsme to nepublikovali.Bylo spoustu věcí, které  nebyly pro nás až tak objevné po revoluci.
  • Od roku 1994 kdy skončila moje profesionální kariéra až do důchodu jsem vykupoval železný šrot a barevné kovy i jiný odpad.Přesto jsem pořád cvičil psy, s jedním udělal všechny zkoušky a druhý jich má asi 7 včetně ZVV 3. Přesto, že  moji doménou téměř po dvě desetiletí byla služební kynologie, udělal jsem u 4 psů národní postupky a u tří mezinárodní a složil víc jak 50 zkoušek. Víc jak 30 let jsem předsedou ZKO.A neustále výcvikářem na všech stupních.
  • Jen si na závěr dovolím konstatovat, nedomnívám se, že  jsem v něčem výjimečný a umím víc něž ostatní, nikdy se nepřestanu učit, všechno má svůj vývoj.Ale naši mocní, včetně pánů rozhodčích by si měli uvědomit, že  nás obyčejných výcvikářu by si měli vážit,  neboť i mistři sportu, kteří pro ostatní nedělají většinou vůbec nic jen jdou mnohdy špatným příkladem, mají někde vycvikáře, který jim ukázal cestu a  řekl jak na to.
  • Nevím totiž s čeho by uvedení žili a za co brali peníze, kdybychom nepřipravovali nové a nové členy , jejich příspěvky a poplatky  nepodporovali naše fundované funkcionáře .
Možná by stálo za úvahu, zda-li se nezabývat i tím kolik v ZKO připravil jednotlivý výcvikář lidi na zkoušky a jiné akce a tyto patřičně ocenit.............. Znám poměrně dost lidí, kteří dělají pro ostatní a na svého psa nemají čas. Pak bohužel nevyniknou a ne každý, který se po jejich zádech někam doškrábe je ochoten to přiznat. Jak se zdá tak ČKS tuto stěžejní funkci v ZKO nějak nedoceňuje. Ale tito lide určují úroveň naší kynologie a nic se pro ně nedělá
Pavel Beer st.

                                                

Do chystaného speciálu našeho časopisu připravujeme i netradiční "anketu" na téma: Můj Pan pes. Prosím o zodpovězení těchto jejich otázek:
1. Kdo byl či je vaším Panem psem?   

 2. V jakém stáří, stavu, jakým způsobem k vám přišel či vy k němu?

 3. V čem byl vyjímečný?

4. V čem jste se s ním nejvíc natrápili a v čem na něm bylo vždy spolehnutí?

 5. Nezapomenutelná historka s ním?

 6. Co vás naučil?

7. A pokud už s vámi není - Jak lze zvládnout odchod Pana psa a prázdno po něm?

 

Hezký den. Je to zvláštní, ale tahle anketa mě naprosto dostala. Co jsem dostal ono zadání, tak denně přemýšlým, který můj pes byl ten nej a co byl můj nejhezčí zážitek.

     Nikdy mne nenapadlo tak se na své psy podívat. Za svůj život jsem měl spoustu psů pokud jsem se kynologí živil- někteří jen prošli a zase odešli.Tedy byli někomu přiděleni. Když se dívám na své psy, kteří se mnou přožili převážnou část života, nebo dokonce celý a podívám se na přiložené otázky jsem nucen konstatovat, že tyto splňuje naprosto každý, který prošel mým životem.

Každý můj pes mi dává nebo dával něco, co můj život obohacuje a každý byl můj přítel v časech dobrých i špatných. Jeho přítomnost vedle mne mě denně nutila vzít vodítko a jít ven i kdyby trakaře padaly a nakonec jsem zjistil, že jsem rád už jen pro jeho nadšený výraz v očích.

Když je vidím před očima jako štěnátka a později jako témeř nemohoucí seniory vím, naprosto jistě, že s každým jsem prožil něco co se pravděpodobně nezopakuje a zůstane v mém srdci.

Jsem bohužel nucen konstatovat, že když jsem se s nimi loučil s rukou položenou na jejich hlavě a opětoval pohled jejich očí ve kterém byla bezmezná důvěra, připadal jsem si hrozně a i teď mám problém zadržet slzy.

Tak si pokládám stále dokola otázku, který to byl  ten nej. Vzhledem k tomu, že by si tento status zasloužil každý, který mne provázel životem a plně se mi odevzdal i když se nám mnohdy nepodařilo vše co jsme chtěli zjistil jsem, že se nemohu uvedené ankety zůčastnit. Jsem s pozdravem
 a děkuji za důvěru s úctou P.Beer.