Taranett Char - Nett

Taranett Char-Nett   "........ vždy TA první"

                Erice bylo pět let a velmi si také všímala psů, rozhodli jsme se, že si konečně pořídíme svého pejska.  A začal hon na shánění štěňátka. O rase nebylo pochyb. Podle srsti i předepsané povahy v knihách to bude knírač malý černostříbřitý. Toto štěně v celé republice v tomto čase a s průkazem původu bylo jen jedno, slečinka-fenka narozena 14. 9. 1998, tak to byl dárek pod stromečkem NAŠE Taranett Char-Nett .

                  Záhy se ukázalo, byť dáma držitelka PP nesplňovala ani váhové minimum. Ve svých 3 měsících vážila 1,20kg. Vererinář se obával o její přežití, jako štěně stále jen spala a my ji obklopovaly různými psími lahůdkami. Nezničila naprosto nic, byla velmi klidná, milá a spící. Původně byla vize výstavního psíka, která se v průběhu vývoje Tarinky rozplynula, ale to nám nevadilo.  Tarča byla KRÁSNÁ a je naše modelka navždy, vždy nadšeně pózovala před objektivem. Jakmile byla na závodě a viděla fotoaparát,  - v tu chvíli ji cvičení nezajímalo, plně se věnovala pózám před objektivem, ale to předbíhám.

                 Ubíhaly týdny, Tarča rostla, pamatuji se na její první projev, bylo to po Novém roce, prvně zavrčela. Přeběhla přes práh kuchyně a vydala ze sebe zvláštní zvuk. Udiveně se rozhlížela a prozkoumávala, kdo to byl? Běhala tam i zpět, za podivného mručení až na to kápla – byla to ona. Ten den na tom pracovala velmi usilovně a večer už nám předváděla, co se naučila... pyšná a neporazitelná, i když se vešla do dlaně, naše Tarinka.

            To byl bodový zlom a postupně se začínala chovat jako štěně, už nejen spící. Byla veselá a svoji radost na nás přenášela každý den. Její oblíbenou hrou bylo aportování. Vymýšlela jsem různé hry, kdy jsme trénovali přivolání, překážky, vyhledávání aniž bych měla potuchy o systematickém výcviku. Asi kolem jejího jednoho roku mně začala docházet fantazie se hrama, vše jsme opakovali a mně přišlo, že i pozornost Tary slábne a začíná se nudit. V tuto dobu jsme začali navštěvovat cvičiště v Lochkově a z gaučové kníračí slečny se začala stávat dáma pracovní.

               Odnášela vavříny, plnila velké sny i malá přání.  Po pracovní stránce  vše začalo závodem a vítězstvím  na Trpišovském memoriálu roku 2000. Od té doby jsme toho spolu i s Erikou abslolovovali mnoho.  Mnoho  každodenních radostí - byla se mnou denně  v práci, mnoho výletů a procházek, mnoho zkoušek, závodů i mistrovství, táborů i dovolených. V roce 2005 na jaře se stala Vícemistrem ČR kníračů stopařů za posouzení p. Kasíka . Nezalekla se velkých  konkurentů, Tarinka s 28cm výšky a 5kg váhy předvedla exelentní práci na stopě .

                   Rok 2005 byl zlomový.  V létě se u Tarinky začaly vyskytovat problémy se zrakem, a tak nám lékaři diagnostikovali PRA. Za podpory léčitele p. Trundy s námi prožila ještě krásných, plnohodnotných 8let. Když měla špatné dny, jejíma očima, ochrankou a podporou byl Winni. Winni ji zachránil, v roce 2007 absolovovala kastraci kvůli zánětu dělohy. Winni zánět objevil. Od rána Tarinku nepustil ode mne a neustále ukazoval, že není něco v pořádku. A tak jsme jeli na veterinu. Byli úžasná dvojka. Tarinka velela nám všem, Winni plnil vzorně roli ochránce. Není možné zapomenout na procházky..... když bylo Tarince dobře Winni si šel svojí cestou. Pokud neměla svůj den, přilípla čumáček k Winnimu a on byl jejíma očima. Všude ji provázel a když jsme se dostali na cestu, kde nebylo riziko, zodpovědnost předal i mně. Přivedl ji ke mně a šel si na čuchanou sám. A já věděla, že nyní průvodcem Tarinky jsem já.

Tarinka moc ráda lehávala vedle mně v křesle. Jak šla léta, už neměla sil vyskočit do křesla. Vždy dala jasně najevo, kde je její místo. Postavila se před křeslo, přední nožičky položila na kraj a čekala až ji vysadíme. Jasně  ukazovala, kde má být...... letos na jaře asi ve 3hodiny v noci mně probudila, že akutně potřebuje do svého křesla. Já si řekla, že takto ne !!! s tím, že do rána je času dost, vysadím ji ráno.... ovšem Winni měl názor jiný. Seskočil, a za chvilku jsem slyšela šílené vzdechy.... otočila jsem se a Winni si Tarinku posadil za krk, nožičky se mu klepaly, byla těžká,  snažil se jí vysadit do jejího pelíšku. Zastyděla jsem se  a pomohla jí na její vytoužené místo.

               Do posledních dnů si Tarinka hrála, už nemohla nosit míček, moc ji bolely zuby, ale předměty vzala do hubičky vždy a za všech okolností. Bojovala, co to šlo. Když byly dobré dny, radovali jsem se všichni společně.  Nevzdávala se, nikdy...... až do  osudné středy 25.9. 2013.

Tarinko  nemohu zvyknout na to, že tvůj pelíšek je prázdný, že tu nejsi..... 

Nezvyknu si nikdy, jen doufám, že už nemáš žádné bolesti a je ti dobře.  Moc ráda bych věřila,

že se jednou zase sejdeme  a ty mi ukážeš své psí kamarády tam, nahoře.

 Jsem vděčná za  ten společný čas, který nám byl přidělen tady...... 

............  nikdy nezapomeneme !!!!